Výprava za Dominikou a Kryštofem   1 - zimoviště, kde byla sledována Dominika 2 - zimoviště černých čápů u Khabou 3 - zimoviště, kde byl sledován Kryštof Hlavními hrdiny pátého ročníku projektu Africká odysea se stali černí čápi Dominika a Kryštof. Satelitními a pozemními vysílači jsme je označili na Rakovnicku, kde odchovali čtyři mláďata. Koncem léta se -nezávisle na sobě- vydali do západní Afriky. Začátkem prosince je dělilo sto kilometrů. Oba se zdržovali v jižní Mauritánii: Dominika poblíž Maghamy a Kryštof nedaleko Khabou. V úterý 13. prosince 1999 za nimi z Prahy odletěla naše tříčlenná expedice, o jejímž průběhu jsme v následujících třech týdnech přinášeli pravidelné zpravodajství nejen v rozhlasovém vysílání, ale také na internetu. Právě z příspěvků, které se objevovaly na serveru http://capi.internet.cz, je sestavena následující retrospektiva. Pátek 17. prosince Po krátkém pobytu v senegalské metropoli Dakaru jsme se včera přesunuli do hlavního města Mauritánie Nouakchottu a odtud jsme se terénním autem vydali mezi písečnými dunami k jihovýchodu, do Kaédi. Zítra bychom měli dojet do bezprostřední blízkosti Dominiky. Sobota 18. prosince Podél řeky Senegalu jsme se po pistách přiblížili k městečku Maghama. Tam jsme naladili kmitočet Dominičina pozemního vysílače. Asi po třech kilometrech se mi zdálo, že jsem zaslechl signál. Zastavili jsme a Honza Petrů zkusil směrovou anténu. Dominika je tady! Od 12.30 do 13.30 Dominika kroužila nad řekou, ale kam potom odletěla, nevíme. Možná spí zhruba dvacet kilometrů odtud, východně od Maghamy, kde se zdržovala v uplynulých týdnech. Nelze ovšem vyloučit ani to, že je na senegalském břehu řeky... Neděle 19. prosince Během dopoledne nám na satelitní telefon začaly přicházet nové Dominičiny souřadnice. Ne, že bychom jeli na jisto, ale měli jsme velmi dobré vodítko. Byli jsme ještě šest kilometrů od cílového bodu, když cesta skončila. Náš řidič Ahmad prozkoumal rozpraskanou půdu a prohlásil, že si na ni můžeme troufnout vjet. Zhruba po třech kilometrech jsme zachytili silný signál a o pár minut později jsme zastavili u jezírka, kde postávalo patnáct čápů... Ne patnáct, ale snad padesát! Dominika nás zavedla na největší zimoviště černých čápů, jaké jsme kdy viděli. Pondělí 20. prosince Dnes ráno jsme postavili tábor u „jezírka“, které zbylo z doby záplav. Včera jsem psal, že s Dominikou je tu snad padesát černých čápů. Ve skutečnosti jich bude víc než sedmdesát; v každém případě jsou u "jezírka" nejpočetnějším ptačím druhem. Během dne postávali podél vody a ve vodě. Odpoledne přihnali fulbští pastevci svá stáda; čápi se zvedli, rozptýlili do okolí - a po chvíli se zase vrátili. Úterý 21. prosince Nezdá se, že by tu čápům hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí. Pokud pomineme psy vesničanů, žádné šelmy a větší dravci se v této oblasti nevyskytují. Lidé ptáky neloví ani kvůli jídlu, ani pro zábavu. Čápům navíc nahrává to, že kolem „jezírka“ rostou keře a akácie a že je v něm spousta zarostlých ostrůvků, tudíž je naprosto nepřehledné. I kdyby čápy nevaroval pokřik čejek trnitých, dověděli by se o každém vetřelci dlouho předtím, než by se k nim mohl přiblížit: sedmdesátičlenné hejno své okolí uhlídá mnohem lépe, než malá skupinka nebo dokonce osamocený jedinec. Středa 22. prosince Od soboty, kdy jsme poprvé zachytili signál Dominičina pozemního vysílače, nám černí čápi připravili fantastické zážitky. Viděli jsme Dominiku, když kroužila nad jezírkem, nabírala do křídel vzduch, zpomalovala a klesala, napřáhla nohy k přistání až nakonec zmizela za krytem akácií. Pozorovali jsme černé čápy, kteří se rozkošnicky ráchali ve vodě. Šli jsme buší za signálem, když se zpoza stromů vynořilo hejno třiceti nebo čtyřiceti čápů a přeletělo nám nad hlavami. Seděli jsme v krytu u vody, když na pole začali přilétat další a další čápi až jich nakonec v jedné řadě stálo pětasedmdesát... Čtvrtek 23. prosince Z Prahy nám přišla výzva, abychom napsali nejen o tom, jak na jihu Mauritánie žijí čápi, ale také jak žijeme my. Zde je odpověď: Tábor máme v porostu akácií, který připomíná udržovaný park. O kousek dál začínají pole a plochy vyschlého bahna z doby záplav, a když se zvedne vítr "getme" (a ten se zvedá každý den), začne nám do všech věcí a zařízení pronikat prach. Současně ale tenhle vítr také zmírňuje horko... Největší problém je tu s vodou. Pro pitnou balenou vodu jezdí Khalil s Ahmadem do Maghamy, užitková voda je o něco blíž, ale není jí zdaleka dostatek. K nejbližší sprše jsou  čtyři hodiny cesty autem. Celé dny trávíme monitorováním čápů, fotografováním a natáčením. Večer píšeme, dobíjíme zdroje všech našich zařízení a posíláme zprávy. Před pár dny jsme vyfotografovali Ahmada, přetáhli obrázek do počítače, ukázali mu ho a řekli, že za dvě minuty bude v Praze a odtud po internetu přístupný na celém světě. Ahmad, který je docela zbožný, se na nás vážně podíval a zeptal se: "Je ještě Bůh?" Pátek 24. prosince Především díky detailnímu sledování Dominiky jsme si postupně vytvořili poměrně přesnou představu o denním režimu čápů na jejich mauritánském zimovišti. Rozptýleni po krajině nocují na pahýlech stromů. Ráno sletí k nejbližšímu zdroji vody a začnou se krmit; pak posedávají na stromech a znovu se krmí. Postupně se na různých místech utvoří větší či menší skupinky, které se kolem desáté přesunou k „jezírku“. Když čápi nejsou rušeni, vydrží tam až do večera; odpočívají a spí, probírají si peří, koupou se, tu a tam loví. Se soumrakem společně přeletí na pole a odtud se rozletí na svá nocoviště. Neděle 26. prosince Opustili jsme Dominiku a začali se věnovat Kryštofovi. Dnes jsme navštívili oblast u Khabou na mauritánsko-maliské hranici, kde pobýval ještě před týdnem. V okolí Khabou žije o poznání méně usedlých pastevců a zemědělců než u Maghamy; ze severu sem ale přicházejí kočovníci se stády dobytka a velbloudů. Přesto, že u Khabou už je jen málo vody, nějací čápi tam -na rozdíl od Kryštofa- ještě zůstali: čtyři nám přeletěli nad hlavami, když jsme kvůli fotografování vystoupali na jeden z pahorků. Dnes se loučíme s jižní Mauritánií a zítra se vydáme do míst, kde je Kryštof v těchto dnech a kde možná zůstane až do konce zimy - do západního Mali. Pondělí 27. prosince Na dřevěném člunu jsme včera přepluli přes Senegal z mauritánského Sivé do senegalského Matamu. Tam už nás čekalo druhé auto s wolofským řidičem. Na senegalském území jsme se po delší době svezli po asfaltové silnici a pozdě večer překročili hranici do Mali. Přenocujeme v Kayes a pak se pokusíme dostat blíž ke Kryštofovi. Úterý 28. prosince Deset hodin po našem odjezdu z Kayes nás od Kryštofa dělí více než deset kilometrů. Zítra se k němu pokusíme dostat pěšky, přespíme v terénu a do našeho tábořiště se vrátíme pozítří večer. Čtvrtek 30. prosince Včera ráno jsme pěšky vyrazili na poslední Kryštofovy souřadnice, do míst vzdálených od našeho tábora 13 kilometrů vzdušnou čarou. Krajina tady má stupňovitý charakter - mírně zvlněný terén se náhle láme do prudkého srázu a o padesát nebo sto metrů výš je opět rovina. Místy je vypálená buš, po které se jde nádherně, ale většinou je nutné se prodírat křovisky a akáciemi, procházet vysokou travou anebo šplhat po velkých balvanech. Třináct kilometrů se tak pořádně protáhne; nemluvě o tom, že teploty se pohybují kolem 30 až 35 stupňů - a že nezbývá, než na zádech nést alespoň šest litrů vody a k tomu další vybavení. Buš na západě Mali má ovšem i své půvaby. Jakoby přímo ze spálené země vyrůstají velké žluté květy. Nad okolní krajinou se tyčí palmy. Akácie mají jemně nazelenalou kůru. Staleté stromy, jejichž kmeny mají až čtyři metry v průměru, pamatují snad ještě Říši Mali. Po obloze přeletují tokové, leskoptve a papoušci. Na větvích se kolébají hnízda snovačů... A hlavně je tu liduprázdno. Za dva dny jsme neviděli jediného člověka a jen jednou jsme narazili na stopy lidské přítomnosti. V této vyprahlé krajině jsme včera odpoledne našli Kryštofa. Zdržoval se u marigotu (tedy u koryta sezónní řeky) na souřadnicích, které nám přišly předevčírem. Proč se přestěhoval právě do míst, kde jsou jen dvě louže vody a kde mu  společnost dělá podle všeho jediný další čáp a pár kladivoušů, je pro nás záhada. V každém případě odpoledne byl Kryštof u marigotu, nocovat přeletěl pár set metrů na jihozápad a ráno se i se svým "společníkem" opět vrátil. Je obtížné říci, jestli je v této oblasti podobných marigotů víc. Podle dalších satelitních lokalizací jsme našli pouze jeden, kde byl Kryštof před pár dny. Zjevně ho musel opustit - v korytě zbývalo snad už jenom pár set litrů vody. Sobota 1. ledna S rokem 1999 jsme se rozloučili v katolickém kostele v Kayes. Současně to pro nás byl i závěr další výpravy za černými čápy, která -zejména pokud jde o zimoviště v jižní Mauritánii- přinesla řadu nových nečekaných poznatků. V následujících dnech nás čeká cesta do Dakaru. Po návratu domů začneme vedle zpracovávání všech materiálů usilovat o to, aby oblast u Maghamy byla zanesena do seznamu mokřadů chráněných Ramsarskou úmluvou. Miroslav Bobek spolupráce Jan Petrů a Khalil Baalbaki   Zpět na hlavní stránku serveru Africká odysea