Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Pátek 12. února 1999 Ivo Budila, dlouholetého redaktora Meteoru a zasloužilého harcovníka popularizace vědy, jsem nad haldami dopisů často slýchal říkat Vox populi, vox dei. I když jsem se pořád ještě nenaučil odpovídat na dopisy tak poctivě jako Ivo (což jste jistě mnozí poznali), přece jen jsem si od něj vzal poučení, že se vyplatí je pozorně číst. Nedávno se v jednom objevila připomínka, že se ve vysílání i na internetu příliš věnujeme aktuálnímu čapímu dění a málo souvislostem. Musím se přiznat, že jsem na tenhle dopis sice odpověděl, ale jen hodně stručně. Zato jsem se pokusil načrtnout populárně pojatý text, který se v souvislostech zabývá jedním z důležitých aspektů našeho projektu. Jeho betaverzi nyní předkládám nejen autorovi onoho dopisu. -mb- Let do nebezpečí Projekt Africká odysea ukazuje, že tažné ptáky ohrožují především změny prostředí Etiopská vysočina východně od jezera Tana. Signály vysílače, jímž jsme ve středních Čechách označili čapí samičku Zuzanu, přicházejí z blízké vesnice. Sesedáme z mul a vcházíme dovnitř. „Ve tvé chýši je hnědá krabička. Buď tak hodný a přines nám ji," říká tlumočník amharskému mladíkovi, který se představil jako Liew. „Měl ji na zádech náš čáp." Až po několika hodinách se dozvídáme, že Liew hodil po Zuzaně kamenem. Zabil ji, sám nevěděl proč. Celý text ččč
<<	>>