Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Pátek 16. dubna 1999 Je na čase použít pátý klíč: V úterý odlétáme do Senegalu. Minulý týden jsem tu popisoval pět možností, jak se přiblížit k odpovědi na otázku, jestli Kristýna v Africe zahynula anebo jestli tam jenom ztratila svůj "batůžek". Satelitní data svědčí spíš pro první variantu. Když se ale v Brdech objevila čápice se stejně umístěnými kroužky jako měla Kristýna (28. března tuto čápici zaznamenala videokamera umístěná u hnízda), vysvitla naděje, že snad naše čapí favoritka přece jen žije. Především jsme se snažili identifikovat záhadnou čápici s kroužky, abychom potvrdili nebo vyvrátili domněnku, že jde o Kristýnu: Proběhly tři nezávislé pokusy o přečtení kódu barevného kroužku z videozáznamu. Nakonec i experti z Kriminalistického ústavu potvrdili, že to není možné. K cíli nevedla ani snaha na videozáznamu změřit kovový kroužek (Kristýna byla totiž označena jiným typem, než většina ostatních čápů). Nastavili jsme kameru na detailnější záběr, abychom barevný kroužek mohli na dalším videozáznamu přečíst. Čápice se ovšem na hnízdě už neukázala. Snažili jsme se ji najít na okolních hnízdech, ale neuspěli jsme. Zbývá tedy jediné: dostat se do míst, odkud se ozývá Kristýnin satelitní vysílač (tedy do východního Senegalu), a pokusit se zjistit, co se tam stalo. To je ten "pátý klíč". V úterý po poledni odlétáme Khalil Baalbaki a já přes Paříž do Dakaru, ve středu odjedeme do Tambacoundy a odtud se snad už ve čtvrtek vydáme najatým autem dál na východ, do míst mezi Kédougou a Sarayou. Tam nás bezpochyby čeká pochod buší. Až najdeme vysílač -pokud se to podaří- přesuneme se do Djakhalingu (vesnička poblíž Khossanta), kde jsme byli už při sledování Kristýny v roce 1995 a kde máme řadu přátel. Pro Český rozhlas 2 s nimi chceme mimo jiné natočit pořad o tom, co se za tři a půl roku změnilo v jejich životech (například Moussa se měl oženit, už měl zaplacené věno, ale pak prý z toho z nejasných důvodů sešlo). Do Senegalu se vydáváme nalehko, jen s přijímačem, GPS, magnetofonem a digitální kamerou; nevezeme ani satelitní telefon, ani počítač. Tentokrát se tedy neuskuteční přímé vstupy do rozhlasového vysílání a už vůbec vás nebudeme informovat on line na Inetu. Nicméně alespoň nejdůležitější informace snad s větším či menším zpoždění do Prahy dostaneme... Držte nám palce. Miroslav Bobek
<<	>>