Let do nebezpečí Projekt Africká odysea ukazuje, že tažné ptáky ohrožují především změny prostředí Etiopská vysočina východně od jezera Tana. Signály vysílače, jímž jsme ve středních Čechách označili  čapí samičku Zuzanu, přicházejí z blízké vesnice. Sesedáme z mul a vcházíme dovnitř. „Ve tvé chýši je hnědá krabička. Buď tak hodný a přines nám ji," říká tlumočník amharskému mladíkovi, který se představil jako Liew. „Měl ji na zádech náš čáp." Až po několika hodinách se dozvídáme, že Liew hodil po Zuzaně kamenem. Zabil ji, sám nevěděl proč. „Stěhovaví ptáci, které v Evropě chráníme, stráví polovinu života na cestách a v zimovištích. I tam potřebují ochranu, nejprve se však musíme dozvědět kudy a kam létají," popisuje ornitolog Jiří Formánek důvody, proč se stal jedním z iniciátorů Africké odyseje. V rámci tohoto projektu, organizovaného Českým rozhlasem, jsme za pomoci družic sledovali tah a zimování několika vzácných čápů černých. Není kam uniknout „Černí čápi jsou hodně opatrní. Proto mě překvapilo, že se Liew dokázal k Zuzaně přiblížit," vzpomíná účastník expedice František Pojer. „Brzo jsem ale pochopil, že v Etiopii se chovají jinak než u nás. Celá Etiopská vysočina je velmi hustě osídlená; kam se podíváte, tam jsou lidé nebo alespoň domácí zvířata. Kdyby čápi zachovávali stejnou únikovou vzdálenost jako v Evropě, museli by neustále přeletovat z místa na místo a nestačili by si nalovit potravu. Proto domácím zvířatům a dokonce i lidem dovolují přiblížit se na několik desítek metrů. Mnohdy na to stejně jako Zuzana doplatí." Do Etiopie naštěstí neodlétají všichni černí čápi. Z těch, kteří postupují tzv. východní cestou přes Bospor nebo Dardanely, jich mnoho v Súdánu odbočí a zimu prožijí ve střední Africe. Další, „západotažní" čápi, opouštějí Evropu přes Gibraltarský průliv a zimují na západě Afriky. Počtvrté na stejnou palmu Cestu samičky Kristýny jsme zmapovali čtyřikrát za sebou: každý rok doletěla do blízkosti Khossanta na východě Senegalu. Podařilo se nám tak prokázat, že stejně jako místům, kde hnízdí, jsou černí čápi věrni také svým zimovištím. Zoolog Lubomír Peške vysvětluje: „Představte si, že se přestěhujete do úplně cizího města. Nebudete vědět kam jít nakoupit nebo kterým místům se raději vyhnout. Pro tažné ptáky to platí dvojnásob. Čím lépe znají krajinu, tím větší mají naději na přežití. Snadněji najdou potravu a vyhnou se nepřátelům." Voda? Krávy ji vypily! Vyprahlá buš na východě Čadu. Na střeše terénního auta sedí místní rolník Mustafa a vede nás k nejbližšímu jezírku, kde by mohl být sameček Viktor. „Jestli je tam dost vody?," diví se Mustafa. „Je jí tam plno!" Po třech hodinách jsme konečně na místě: všude vysychající bahno, vody jen do dvou větších sudů. "Tuhle vodu jsi myslel?" Mustafa krčí rameny: "Krávy ji vypily." Obyvatelé Sahelu pěstují proso a chovají dobytek. V letech, kdy je méně srážek, musejí osévat více půdy a také jejich stáda potřebují větší plochy pastvin. Současně vzniká neuvěřitelný tlak na vodní zdroje. Vodu z jezírka, ke kterému nás vedl Mustafa, opravdu vypily krávy a v následujících dnech jsme byli svědky toho, jak místní lidé hnali napojit svůj dobytek do míst vzdálených mnoho kilometrů. Výsledkem pak nemůže být nic jiného, než zničení vegetačního krytu, eroze půdy a přeměna krajiny v polopoušť a posléze poušť. „Viktor -a s ním i další divoká zvířata- se mohl u vody zdržovat jen brzo ráno, dokud domorodci nepřihnali svá stáda," říká František Pojer. „Měl tak stále méně míst i času na to, aby si nachytal rybky. Brzy se proto musel vydat dál na jih." V Senegalu je situace nesrovnatelně příznivější, přesto také Kristýna musí každý rok svá oblíbená místa opustit a ještě před návratem domů postupuje k jihu. „Tažní ptáci, kteří hledají nová stanoviště, čelí větším rizikům," tvrdí Lubomír Peške. „Navíc jich pak na vhodných lokalitách může být příliš mnoho, takže si vzájemně konkurují. Mají zkrátka menší šanci přežít." Nástrahy na cestách Dvě ze tří Kristýniných mláďat daleko nedoletěla: jedno zastřelil myslivec ve Francii, druhé se ještě v Čechách přiotrávilo. Seznam všech nástrah, které čekají tažné ptáky během jejich tisícikilometrových přesunů, by byl velmi dlouhý. „V hotelu v Demiettě mě na jídelním lístku překvapila položka Sezónní ptactvo. Jeli jsme proto za hotelovým dodavatelem," vzpomíná účastník výpravy do Egypta Khalil Baalbaki. „Ukázal nám stovky metrů sítí, do kterých chytá táhnoucí pěvce, a potom nám vysvětlil, jak loví vodní ptáky. Jen jsem doufal, že se tam někdy nepřiplete některý z našich čápů." Největší překážka: Sahara Severní okraj Sahary na hranicích Maroka a Alžírska. Po úzké silnici jedeme desítky kilometrů vyprahlou kamenitou krajinou, kde není nic než nízké suché keříky. U vyschlého koryta řeky Drâa odbočujeme do pouště a po dvaceti minutách jsme na souřadnicích, kde nocovala Kristýna. Nacházíme zeleň a vyvěrající vodu, v níž se prohánějí drobné rybky. V té chvíli začínáme tušit, že Kristýna vádí Drâa hned tak neopustí. Podzimní cesta do zimovišť trvá černým čápům jeden až tři měsíce a zastavují se během ní na několik dnů i týdnů. Jarní návrat na hnízdiště probíhá o dost rychleji, ale ani při něm se čápi neobejdou bez zastávek. Pokud se mají kde zastavit. „Tažní ptáci se během svých cest dostávají do situace motoristy, který předpokládá, že nejbližší čerpací stanice bude po sto kilometrech, ale ujede tři sta kilometrů a kde nic tu nic," říká Lubomír Peške a jeho slova potvrzuje skutečnost, že čápi, kteří letěli přes Balkán, si vesměs dopřávali častější a delší zastávky než jedinci, kteří postupovali přes západní Evropu. Jedni měli dost příležitostí načerpat síly, druzí nikoli. Velmi obtížná je pro čápy cesta Afrikou a především přelet Sahary, kdy za den překonávají vzdálenosti od dvou do pěti set kilometrů. O to důležitější jsou pro ně místa podobná vádí Drâa, kde mají poslední možnost se nakrmit, napít a odpočinout si. František Pojer se domnívá, že takových lokalit nebude mnoho a tím spíš by se na ně měla vztahovat přísná ochrana: „Nejde přitom jen o vodu a potravu, ale také o stromy. Když se ptáci nemohou ukrýt v jejich korunách a nocují na skalách nebo na zemi, mnohem snadněji se stávají kořistí šelem." Svět bez hranic „Sebelepší ochrana stěhovavých ptáků v Evropě nepřinese výsledky, když se změní prostředí v jejich afrických zimovištích a na tahových cestách; přímé pronásledování sehrává druhotnou roli," uzavírá Jiří Formánek. „Do jisté míry by určitě pomohlo zřizování chráněných území v nejvíce exponovaných oblastech a různé osvětové a vzdělávací programy. V podstatě ale nejde o nic jiného, než že problémy jako je šíření pouští, odlesňování nebo přelidnění přesahují hranice států a kontinentů. Ohrožení stěhovavých ptáků je pouze jedním z příkladů." Miroslav Bobek (Autor je vedoucím projektu Africká odysea)