Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Pod dohledem družic se letos na cestu do Afriky vydali čtyři čápi černí: Kristýna, Jakub, Tereza a Martin Čtvrtek 30. října 1997 Omlouvám se Psu, vydavateli i čtenářům za delší odmlku: s Frantou Pojerem a Khalilem Baalbakim jsme se protloukali z Casablancy (kam nás operativně dopravila společnost Swissair, děkujeme) do Antiatlasu, abychom se pokusili zjistit, co se stalo s Terezou, a abychom případně přivezli její vysílač. To druhé se podařilo. Terezin "batůžek" jsme po různých peripetiích, které ve Psu v blízké době vylíčím, našli v domě šejcha Belkásima v jedné z oáz Bou Zarifu. Šejchovi ho přinesli berberští rolníci, načež ho šejch otevřel jako konzervu se sardinkami. Vysílač kupodivu přesto fungoval. Co se zatím událo s ostatními čápy: Nejen Kristýna, ale už i Jakub a Martin doletěli do subsaharské Afriky, do oblasti svých zimovišť. Zatímco v případě Kristýny bylo skoro jisté, že se znovu usadí na východě Senegalu, o poloze zimovišť Jakuba a Martina se dalo jenom spekulovat. Teď je ne sice úplně jasno, ale přinejmenším jasněji: Kristýnin hnízdní partner Jakub doletěl do střední Afriky (satelity NOAA do naposled zaznamenaly východoseverovýchodně od N´Djameny, hlavního města Čadu) a Martin se zastavil v povodí řeky Niger v Mali (asi 250 kilometrů sv od Bamaka). Nejbližší rozhlasové zpravodajství o čápech se objeví na Praze, v magazínu Meteor, v sobotu zhruba ve tři čtvrtě na devět. Miroslav Bobek
<<	>>