Jonášova odysea skončila, všechno bylo zbytečné
Angela Schmid, která se štábem Bayerischer Rundfunk připravuje pro ARD dokument o našem projektu, se už v létě rozhodla, že bychom měli natočit čápy nejen v Čechách, ale také v Africe a někde na cestě. Když se ukázalo, že všichni letí na západ (nikoho tehdy nenapadlo, že by se Václav mohl otočit), objednala na týden kameramana, zvukaře, produkci atd. s tím, že se pojede do Španělska. "Ještě si to dohodni s Kryštofem nebo Dominikou," říkali jsme jí, ale jen pokrčila rameny: "Natáčení se musí naplánovat dlouho dopředu". Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Když jsme (Franta a já) v určeném termínu odletěli za německým štábem do Španělska, Kryštof ani Dominika tam nebyli a nezbývalo nic jiného, než se pokusit najít a natočit Jonáše.
V autě, které si pronajal Alejandro Torés, a s dodávkou "German TV" v závěsu, jsme tedy mezi rýžovými poli podél Guadalquiviru začali projíždět poslední Jonášovy lokalizace i místa, kde ho vídali Španělé. Vyhnu se dlouhému líčení všech peripetií, kdy jsme například zachytili signály satelitního vysílače, který ovšem nepatřil Jonášovi (touhle oblastí protahuje neuvěřitelné množství ptáků - a někteří mají podobně jako naši čápi na zádech také "batůžky"). Jonáše se nám zkrátka nedařilo najít a jeho pozemní vysílač jsme zaslechli až po několika hodinách a vlastně náhodou u Villafranco del Guadalquivir. Vystoupil jsem z auta a zaměřil jeho směr. Přicházel od městečka. Když jsme projížděli hlavní ulicí, velmi zesílil, takže jsem s kameramanem za zády vyrazil do bočních ulic. Zdálo se, jako by vysílač byl přímo v městečku, ale pak se intenzita signálu velmi výrazně snižovala a nakonec se ztratil úplně. Závěr byl v daném okamžiku jasný: Jonáš proletěl kolem a musíme začít hledat na jihu.
Dalších pár hodin jsme se potloukali mezi rýžovišti; při tom jsme se od pana Lopéze, hlídače pozemků jakési "big rice company" ve Veta de Palma, dozvěděli, že Jonáše spolu s dalšími dvěma černými čápy viděl před čtyřmi dny. Pak padla tma a zesílil déšť, takže jsme se vydali na zpáteční cestu.
Druhý den ráno jsme seděli v autech u zavlažovacího kanálu, který tvoří hranici mezi Villafranco del Guadalquivir a nekonečnými lány rýžových polí. Zhruba jednou za čtvrt hodiny se pootevřely dveře německé dodávky a v prudkém dešti přeběhla k našemu autu Angela, aby se zeptala, co je nového. Nového nebylo vůbec nic. Když jsme v noci jeli hledat nocleh, znovu jsme u městečka slyšeli Jonášův vysílač a ráno jsme jeli najisto. Jenže ráno už nebylo slyšet vůbec nic a ani já, ani Franta jsme nedokázali říct proč. Že by Jonáš v noci a navíc za bouře někam odletěl, jsme pokládali za naprosto vyloučené.
Asi v osm hodin jsme signál konečně znovu zaslechli. Nic podobného tomu, co následovalo, jsem ještě nezažil. Směr i intenzita se měnily, i když jsem popošel jen o pár metrů. Angela začínala být nervózní, protože vůbec nerozuměla, co se děje, Alejandro byl rozpačitý a kameraman už vůbec nevystupoval z auta.
Popojížděli a procházeli jsme sem a tam, a přestože jsem byl promoklý až na kůži, začalo mě rozpalovat horko: vysílač musí být v městečku! V půl desáté jsme stáli před rohovým domem a signál už bylo slyšet i bez antény. Německý štáb se vyhrnul z dodávky; všem bylo jasné, že se něco děje. Poslední jiskřička naděje zhasla v okamžiku, kdy jsem poodešel a signál výrazně zeslábl. Vrátil jsem se k činžáku a přešel podél jeho průčelí. V jednom místě -ačkoli jsem měl zapnutý atenuátor- zaplňoval signál celý displej. "Vysílač je nejdál deset metrů ode mne, určitě někde v domě," obrátil jsem se k ostatním. Produkční Andrea se mě zeptala, jestli byl signál nejsilnější před kovovými dveřmi. Užasnul jsem: "Jak´s na to přišla?" Andrea ukázala na nápis MONTAJES ELECTRICOS. "Kam jinam by se vysílač mohl dostat, než k místnímu elektrikáři?"
Sehnat elektrikáře seňora Parragu byl problém. Noční bouřka poškodila vedení a Parraga je postupně objížděl a opravoval. "Určitě se staví v krámě," řekli jsme si nakonec a jeli zpátky do Villafranco del Guadalquivir. Nedalo nám to a znovu jsme s Frantou vystoupili do deště před Montajes electricos. "Zatracená práce, signál je zase slabší!," ohlásil Franta po pár vteřinách německému štábu. V pěti minutách jsme si už byli téměř jistí, že vysílač je sice v domě, ale asi ne v elektrikářově krámku. "Možná v prvním nebo druhém poschodí - a někdo si s ním hraje," snažil jsem se, aby můj hlas zněl sebejistě. "Tak se tu zkusíme poptat," rozhodla Angela a Alejandrovi, kterému byla celá věc stále nepříjemnější, nezbylo, než začít shánět nájemníky.
Policisté se ke mně v každém patře otočili: "Tady?" Zavrtěl jsem hlavou a ukázal nahoru: "Asi to bude výš." Celou dobu jsem přemýšlel, co jim řeknu, až budeme úplně nahoře. V domě, ani nikde v jeho okolí už totiž nebylo slyšet vůbec žádný signál.
Nevím kdo první vyslovil nápad, že když jsme neuspěli s dotazy na nájemníky, měli bychom se obrátit na místní policii. Němcům to ale připadalo samozřejmé, Alejandrovi rozumné a nám - nám se zdálo, že se nedá moc zkazit. Byli jsme připraveni, že bude obtížné policistům, kteří vypadali jako by si odskočili z natáčení dalšího dílu Funésových Četníků, velmi obtížné vysvětlit, oč nám jde. Kupodivu Alejandrovi stačilo říct dvě věty, něco ve smyslu "čáp měl vysílač, ten vysílač je teď v domě na kraji města a my se potřebujeme dostat dovnitř", a policisté opáčili, že "Jonase" viděli v televizi a že jedeme. Zrozpačitěli až před domem: "Tady bydlí problematičtí nájemníci. Opravdu je to uvnitř?" Slovo k delšímu projevu si vzala Angela a já jsem zapnul přijímač. Nic. Vůbec nic! Vysílač byl pryč. Obcházel jsem dům a horečně hledal vysvětlení. Nocoval Jonáš na střeše a teď odletěl? Nebo někdo uvnitř vysílač přenesl na jiné místo? Nebo ho zničil? Šel jsem k Angele a zašeptal jí: "Nic není slyšet, nech toho." Ale policisté už byli přesvědčeni, že je nutno činžák prohledat, a ukazovali mi, ať jdu za nimi.
Ve čtvrtém patře jsem konečně signál zaslechl. Policisté ukázali na dveře nejbližšího bytu: "Chcete dovnitř?" Byl jsem si jist, že vysílač od nás musí být dost daleko, a tak jsem řekl, že by bylo dobré zkusit jiné schodiště. I na něm byl slyšet signál jen velmi slabě, a tak jsme vystoupali až na střechu. Zmatek nad zmatek. Nebyl jsem schopen určit, jestli je vysílač v domě, jinde v městečku nebo někde v polích. Zkusili jsme ještě další schodiště a pak znovu střechu. To už bylo skoro jisté, že vysílač není v činžáku, který prohledáváme. Obešel jsem blok, pak jsme se rozloučili s policisty a začali znovu od začátku projíždět Villafranco del Guadalquivir.
O hodinu později a jen o několik set metrů dál, u místní školy, byl signál znovu přes celý displej. Zdálo se, jako by přicházel ze střechy. Že by Jonáš přeletěl z jedné střechy na druhou? Vrátili jsme se k činžáku, znovu vystoupali na střechu a dalekohledy prohlíželi městečko z ptačí perspektivy. Jonáše ale nebylo vidět ani na školní, ani na žádné jiné střeše. Tedy zpět ke škole. Německému štábu a Alejandrovi jsme už nic nevysvětlovali, protože jsme sami nevěděli, co si o tom všem myslet. Prostě jsme jen chtěli ještě jednou co nejpřesněji zaměřit vysílač v místech, kde byl jeho signál nejsilnější. Když jsem ale u školy zapnul přijímač, ohlásil ERROR. V neustávajícím dešti do něj natekla voda - a jiný jsme neměli.
Zaparkovali jsme před restaurací a objednali si jídlo. Zítra nám z Malagy odlétá letadlo, je neděle a naděje, že seženeme jiný přijímač nestojí za řeč. Možná by Jonáše, případně samotný vysílač, mohli příští týden najít Španělé. Mohli, ale nemuseli. Jednak nemají zkušenosti, jednak může být vysílač do té doby zničený. V tom okamžiku přišla Angela a ptala se, co je za problém. "Ale já mám v autě fén!," řekla a s přijímačem se zamkla na dámské toaletě. Po chvíli už jsme pokračovali v hledání; ani jsme nestačili dojíst.
Vedle školy ve Villafranco del Guadalquivir je stodola, u ní smetiště. Brodili jsme se v odpadcích a hledali vysílač. Měl jsem jistotu, že není na ploše větší než třicet čtverečných metrů. Ale kde? Zahrabaný v odpadcích, nebo za zdí stodoly? Franta a Angela rozkopávali odpadky, já chodil s přijímačem jako by to byl detektor kovů. Přejížděl jsem jím podél zdi; byl v ní otvor, ale u něj signál nepatrně zeslábl, takže jsem popošel na roh, otáčel přijímačem a snažil se dovodit, odkud se signál šíří. Pak jsem ve zdi, skoro u země, uviděl další otvor. "Tam to bude!" Podíval jsem se dovnitř - a uviděl Jonášův vysílač.
Jonášova odysea skončila. Další čáp zahynul a opět to skoro jistě bylo přičiněním lidí. Zatímco jsme čekali na příjezd státních policistů, postupně jsme si skládali mozaiku pravděpodobného průběhu událostí. Jonáš se životu na jihu Španělska velmi dobře přizpůsobil, ostatně ještě před čtyřmi dny byl pozorován s dalšími čápy. Pak ovšem ve Španělsku začala lovecká a "lovecká" sezóna. Jonáš se podle všeho stal obětí pytláka, který si jeho vysílač vzal domů. Hrál si s ním buď sám, nebo jeho děti, přemisťoval ho po bytě. Proto se nám zdálo, jako by Jonáš v noci někam přeletěl, proto signál ukazoval do elektrikářova obchůdku a pak zas jinam. Když jsme obcházeli kolem domu, pytlák -nebo ten, kdo měl v držení vysílač- se zalekl a odnesl ho schovat do díry ve zdi stodoly. Bylo to nějaké dítě?
"Ne, byl to dospělý muž," ozvala se Andrea. "Když jste jeli pro četníky, přijelo k činžáku červené auto. Jeho řidič vystoupil a mluvil s chlapíky, kteří tam skládali nábytek. Pak vešel do činžáku a za chvíli zas rychle odjel."
"Máš číslo?," zeptal jsem se.
"SE 0473 AT," nadiktovala mi Andrea. "Před chvílí se objevilo i tady a ten člověk se díval, co děláš."
Když přijeli státní policisté, moc je nezajímal ani Jonáš, ani vysílač, ani číslo auta. Neměli se ani k tomu, aby sepsali protokol… "Místní lidé mi říkali, že určitě nic nevyšetří," rozhodil Alejandro rukama poté, co se vrátil z jejich služebny. "Také chodí střílet."
Tak skončil Jonášův příběh. Nemyslím si, že někdy bude ještě co připsat.
Miroslav Bobek
Foto Miroslav Bobek (5) a Alejandro Torés (1).
