Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Cesta do Khabou (Maghama, pondělí 27. prosince 1999 ráno) Zpáteční cesta se protáhla: asi dvacet kilometrů od Maghamy jsme zapadli. Místa, kde Kryštof prožil několik týdnů a kde se stále zdržují černí čápi. Včera jsme poslední den operovali na jihu Mauritánie. Vypravili jsme se do blízkosti Khabou, kde se až do 20. prosince zdržoval Kryštof. Vzdušnou čarou je z Magmamy do Khabou zhruba sto kilometrů; na překonání téhle vzdálenosti jsme ale potřebovali víc než pět hodin. Většinu cesty se jede po sotva znatelných stopách, které v buši zanechala sporadicky projíždějící auta a hlavně vozíky vesničanů tažené koníky nebo osly. Často je nutné přejíždět vyschlá (nebo skoro vyschlá) koryta přítoků Senegalu. Zkrátka projet se dá jen terénním autem - i to jsme ale v noci složitě vyprošťovali. Krajina, kde pobýval Kryštof, je posetá kamenitými pahorky, mezi nimiž rostou kromě akácií a křovisek i krásné baobaby. Protože je sušší než u Maghamy, žije v ní o poznání méně usedlých pastevců a zemědělců; ze severu sem ale přicházejí kočovníci se stády dobytka a velbloudů. Potkali jsme je i u marigotu, kde pravděpodobně ještě před pár dny lovil Kryštof. Přesto, že u Khabou už je jen málo vody, nějací čápi tam -na rozdíl od Kryštofa- ještě zůstali: čtyři nám přeletěli nad hlavami, když jsme kvůli fotografování vystoupali na jeden z pahorků. -mb-
<<	>>