Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu.
Neděle 1. února 1998
Žádná sláva. Jakub se letos ještě neohlásil a nedá se očekávat, že by se to mohlo změnit. Naštěstí mám dost důvodů si myslet, že nezahynul, ale že selhala technika, což je ostatně téma, o kterém jsem na tomhle místě už několikrát spekuloval. Dnes proto přidávám jenom mail od Marka Martella z Raptor Center v Minnesotě:
Tentokrát jsme s vysílači neměli štěstí. Funguje jich jen 9 z 32. Znamená to, že musíme odložit publikaci dat. Nezbývá nám, než se s těmito ztrátami smířit a plánovat na další rok.
(V Raptor Centru je doma projekt Highway to the tropics, při němž byl opakovaně sledován největší konkurent Kristýny, sameček P3.)
Z našich tří vysílačů zatím fungují dva, ale tváří se přitom, jako by každou chvíli měly vypustit svou elektronickou duši. Souřadnic poskytují pomálu, a když jenom nezašeptají (a tudíž je satelity vůbec nezaslechnou), tak nám nepošlou nic jiného než data senzorů, z nichž obvykle vyplývá, že napětí baterií smrtonosně kolísá.
Nějaké souřadnice ale přece jen máme a dá se tedy konstatovat, že Kristýna zůstává na svém zimovišti v povodí Falémé na východě Senegalu a že Martin je kdesi v hustě osídlené vnitrozemské deltě řeky Nigeru ve státě Mali.
Pokusil jsem se dnes trošku podrobněji zrekonstruovat Martinovo putování za vodou. Mapka zachycuje poslední etapu jeho cesty Mauritánií (dlouhá vertikální čára vlevo), první zastávku u maliského Sokolo, jeho první zimoviště (velký propletenec čar), kde se zdržel nejméně od 26. října do 8. listopadu, a konečně hledání dalšího vhodného zimoviště, kdy nejprve přeletěl o 110 kilometrů k jihu, pak o 45 kilometrů k východoseverovýchodu, posléze o dalších 50 kilometrů zhruba na východ a nakonec o 60 kilometrů k severoseverovýchodu. Celé mu to trvalo víc než měsíc; až kolem poloviny prosince zakotvil v blízkosti města Mopti, kde pravděpodobně zůstává i nyní (souřadnice jsou příliš nekvalitní, nedá se to říci s jistotou).
Martin se jistě nepotuloval jen tak zbůhdarma a je těžké vymyslet jiné vysvětlení, než že hledal vodu. Koneckonců se přiblížil hlavnímu toku Nigeru a především k jezeru Debo (na mapce je vidět jako nepravidelné rozšíření Nigeru severně od Martinova nynějšího zimoviště), které asi jako jediné teď není vyschlé. Odbočka, ale k věci:
CESTA ZA VIKTOREM, VÝCHODNÍ ČAD, LISTOPAD 1995
Mustafa ožil. Přikývl, konvičku podal našemu řidiči Ismailovi, ať ji někam uloží, oštěp zastrčil pod provazy, které přidržovaly náklad, a rychle, abychom si to ještě nerozmysleli, se chystal vylézt na nahoru.
"Ještě se ho zeptej, jestli zná čápy," rozvzpomněl se Franta a vytáhl fotografii.
"Á, černí ptáci. Dlouhý červený zobák, červené nohy," zasvěceně ukazoval Mustafa jednotlivé rozlišovací znaky. "Kolik jich potřebuješ?"
Khalilovi nezbylo, než se pustit do vysvětlování, kdo jsme a co v Čadu děláme. V každé větě zdůraznil, že nechceme černé čápy lovit, ale jen pozorovat.
"Proto sem jedete z takové dálky?," nevycházel Mustafa z údivu. Nikam už nepospíchal; zato my jsme se viděli u Viktora, obklopeného početnou čapí suitou.
Po několika kilometrech jsme vjeli do rovné, vypálené buše, která vlevo od nás přecházela do prudce klesajícího svahu. Ismail zrychlil; v některých místech se tachometr vyhoupl až na padesátku. Podle navigačních satelitů nás od místa, kde byl Viktor naposled zaznamenán, dělilo ještě víc než patnáct kilometrů. Vzhledem ke směru naší jízdy jsme se však k němu i na dobře sjízdných úsecích přibližovali jen velmi pomalu, spíš po stovkách metrů než po kilometrech.
Luboš najednou zvedl ruku a aniž by vzhlédl od přijímače, nevěřícně zašeptal: "Slyšeli jste?"
Napjatě jsme čekali. Pět vteřin, deset. Toyota vyjela na mírnou vyvýšeninu. Ozval se písknutí, pak druhé, třetí...
"Viktor...," hlesnul František.
"Proboha... Je to možný? Je tady!," zaradoval jsem se. Našli jsme ho!
"Viktor!," zopakoval Franta, teď už hodně nahlas.
"Cigogne? Čáp?," otočil se od volantu Ismail a šlápnul na brzdu. "Perfect!"
Vyhrnuli jsme se z auta. Podle signálu byl Viktor západojihozápadně; nedalo se ovšem určit, jak daleko. Mohl od nás být dva až tři kilometry, pokud stál v marigotu pod úrovní okolního terénu, nebo i deset kilometrů, pokud odpočíval na stromě. Jisté bylo jen to, že nekrouží ve výšinách.
"Určitě bude u vody," řekl Luboš a obrátil se k Mustafovi.
"Tam?," ukázal Mustafa směrem, odkud se šířil signál. "Tam je hodně vody." Doširoka se rozmáchl rukama.
"A ta voda - je daleko nebo blízko?," zeptal se Khalil.
"Blízko," rozhodně odpověděl Mustafa.
Po třech hodinách strastiplného putování jsme k vodě skutečně dojeli. Bylo jí asi do dvou větších sudů. Všude jen rychle vysychající bahno - a po Viktorovi ani památky.
"Tuhle vodu jsi myslel?"
Mustafa pokrčil rameny: "Krávy ji vypily."
a tak dále, a tak dále. Chtěl jsem jenom ukázat, jak to chodí v Africe pokud jde o vodu. Dovedu si ale živě představit, jak marigot, u kterého se Martin zdržoval na přelomu října a listopadu, rychle vysychal, jak se u něho mohl krmit jen brzo ráno -dokud vesničané nepřihnali svá stáda- a jak nakonec zůstaly v bahně jen poslední louže vody, takže se musel vydat na cestu, která ho dlouho přiváděla na místa, kde to bylo jen o kapánek lepší, když už ne úplně stejné.
|
