Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu.
Úterý 31. března 1998
Od minulé středy jsme s Františkem Pojerem najeli stovky kilometrů, když jsme se pokoušeli zaměřit u hnízd Kristýnu, Jakuba a Martina. Všichni tři naši čápi -už ne jenom Jakub- byli totiž nezvěstní. Přinejmenším Kristýna naštěstí jenom dočasně: dnes před 16. hodinou totiž Franta zachytil u Strašic v Brdech signály jejího pozemního vysílače. Naše čapí favoritka se vrátila!
:-)))
P.S. Vstup do pondělního Dobrého jitra jsme také dělali z Brd; tajně jsem doufal, že bychom mohli kápnout na Kristýnu nebo Jakuba, poněvadž nedělní počasí bylo jako stvořené pro čapí plachtění. V pondělí to sice nevyšlo, ale i teď to stojí za to - vždyť Kristýna cestu z Čech do tropů a zase zpátky absolvovala s "batůžkem" už třikrát a tudíž je nejen nedostižná rekordmanka, ale i naše stará kamarádka. Nemůžu se dočkat, až se s ní potkám.
A konečně ještě stručné vysvětlení, proč jsme nevěděli o Kristýně a nevíme o Martinovi: v Evropě je lokalizace satelitních vysílačů stále problematičtější jednak proto, že jich tu je hodně, jednak proto, že tu máme spoustu elektronického smogu. Navíc baterie, které jsou v Kristýnině a Martinově vysílači, už hodně zeslábly, takže družice zkrátka skoro nic nezaslechnou (i zmatky kolem toho, kde se ve Španělsku zastavila Kristýna, vyplývaly z toho, že družice její vysílač slyšely jen tehdy, když byly skoro přesně nad ním; zrcadlové souřadnice pak ležely blízko sebe a těžko se mezi nimi rozhodovalo).
|
|
