Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu.
Pátek 17. dubna 1998
Jak jsem avizoval, na dnešek jsme si naplánovali letecké pátrání po Jakubovi.
V jedenáct jsme se sešli u Kladna na letišti, skoro všechno už bylo připravené, jenže vojáci povolili vyletět nad prostor až po druhé hodině LSEČ. Tudíž nám nezbylo, než se odebrat do nejbližšího pohostinského zařízení a vypilovávat strategii leteckého zaměřování. Což se vyplatilo, protože jsme konečně přišli na ideální metodu.
Před druhou pan Šíma přeleštil Meta Sokola (přepečlivě udržovaný čtyřmístný stroj někdy z přelomu padesátých a šedesátých let) a naskládali jsme se dovnitř. Pan Šíma nastartoval, ale vzápětí motor vypnul. Pak udělal totéž ještě jednou, ukázal na otáčkoměr a řekl, že si ta potvora nedá pokoj. Když nastartoval potřetí, došlo mi, co se děje: ručička, která zpočátku visela volně dolů, nezačala šplhat nalevo, přes nulu k jedničce, ale na druhou stranu!
"Čím to je?," zeptal jsem se interkomem.
"Nevím," odpověděl mi pan Šíma. "Ptal jsem se odborníků, jak je to možný. Řekli mi, že to není možný."
Napočtvrté nebo napopáté se ručička konečně umoudřila, kodrcavě jsme se rozjeli po trávníku a vzlétli.
Seděl jsem vedle pana Šímy, v jedné ruce GPS a ve druhé mapu; vzadu byl František Pojer s přijímačem. Když jsme se přiblížili ke hnízdu, na kterém jsme loni označili Jakuba, opsal pan Šíma kruh o poloměru pěti kilometrů (při rychlosti zhruba 180 kilometrů to byla chvíle). Otočil jsem se na Frantu, ale ten se jenom zakabonil a zavrtěl hlavou. Navedl jsem tedy našeho pilota na další kruh, tentokrát o poloměru patnácti kilometrů. Zase nic, takže jsme přelétli na třetí dráhu. To už jsem se po Frantovi ohlížel častěji a také pan Šíma se mě několikrát zeptal, jak to vypadá. Nic, vůbec nic.
Byli jsme ve vzduchu dvě hodiny a propátrali území o rozloze asi 3000 čtverečných kilometrů. Jakuba jsme nenašli. Buď zahynul už v listopadu v Nigérii, nebo se odstěhoval bůhvíkam, anebo jsme měli smůlu. Konec, tečka. Vyšetřování skončilo.
Večer jsme ještě zajeli do Brd, do vojenského prostoru. Kristýnu, kterou Franta slyšel z letadla, jsme ale nenašli. Očekával jsem, že bude na hnízdě, a tak teď nevím, co si o tom myslet.
|
|
