Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Čtvrtek 2. července 1998 Žádné krůtičky, spíš dráčata. Stačí se podívat na sekvenci ze včerejška, jak se vrhají na potravu. Čápata-dráčata se mění před očima. Už nepolehávají s hlavou položenou na kraj hnízda, ale vcelku způsobně sedí s pařátky nataženými před sebou, anebo postávají a tu a tam zacvičí křídly. Černé letky už mají pořádně dlouhé a i na těle jim den po dni přibývá černohnědé obrysové peří. (K našim dohadům o tom, jestli je možné během jednoho dne vidět, jak letky poporůstají: zdá se, že Ivo H. měl pravdu; denně přirostou asi o centimetr.) Překvapuje mě, jaké jsou mezi dráčaty rozdíly; docela dobře se dají rozeznat podle velikosti i chování. Nejmenší působí jako trumbera, ale může to být tím, že se mezi sourozenci obtížněji prosazuje. Franta Pojer včera monitoroval Kristýnu. Pro potravu létala na blízký tankodrom (je to jedno z jejích tradičních lovišť; předloni tam chytala ryby a vůbec jí nevadilo, že kolem dokola jezdí tanky; byla tam i svědkem příletu jednoho francouzského generála). Je teď, chudinka, celá utahaná. Upozornění: dnes odpoledne přenos nepoběží. V jednom z bodů, které využíváme, se zas něco předělává. Miroslav Bobek
<<	>>