Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Pátek 3. července 1998   Vzal jsem si den dovolené. Hezky jsem si to naplánoval; žádná práce, žádní čápi. Pěkná bláhovost. Protože nestíháme, přeložili jsme na dnešek letecké pátrání po Martinovi. Připomínám, že Martina jsme vysílači označili loni, kdy mu byly dva roky. Zimoval v Mali, na jaře se vrátil do Brd, do blízkosti Dobříše, a začal hnízdit. Pak ho ale cizí čáp (čápi) vyhnal (vyhnali) z hnízda. Nato byl dlouho nezvěstný, až koncem května ho Franta a Ivoš zaměřili severně od jeho (bývalého) hnízda, ale od té doby o něm už zase nevíme. Proto tedy létání. Na letišti ve Velké Dobré jsme se sešli ve staré dobré sestavě. S Frantou Pojerem, Lubošem Peškem a Khalilem Baalbakim jsme absolvovali ledacos; mimo jiné cestu do východního Čadu, kde jsme na koních (Khalil a já) a na oslech (Franta a Luboš) sledovali čápa Viktora. Teď už se vídáme zřídka, protože Luboš začal pracovat pro saúdské šejky a větší část roku honí na Sahaře dropy hubara. Abyste rozuměli: šejkové mají zálibu v sokolnictví a jejich hlavní lovnou zvěří jsou právě hubarové. Hubarů ovšem začalo ubývat, tudíž šejkové financují v Asii a v Africe jejich výzkum a umělý odchov. Pojímají to docela velkoryse. Létá se tryskáči a jezdí flotilami terénních vozů. Asi Lubošovi řeknu, aby o svých zkušenostech a zážitcích něco napsal; nechci se do toho pouštět sám, protože bych mohl vypadat jako baron Prášil. Jen jeden příklad. Šejkové mají své sokoly a rarohy označené konvenčními vysílači. Výrobci dávají na tyhle vysílače (kvůli co největšímu dosahu) asi 20 cm dlouhé antény. Jednou se ale stalo, že sokol přilétal svému pánovi na ruku a při přistávacím manévru mu anténou vážně poranil oko. Na to konto začali šejkové antény zastřihávat na deset nebo dokonce pět centimetrů. Je to sice bezpečnější, jenže označené dravce nejde dost dobře zaměřovat. Šejkové proto po Lubošovi chtěli, aby s tím něco udělal. Dosah vysílače s pěticentimetrovou anténou měl být alespoň takový, jako dosah vysílače s anténou dvaceticentimetrovou. To už mohli chtít rovnou perpetuum mobile. Teď má Luboš pár měsíců volna, a tak jsme se tedy na letišti ve Velké Dobré sešli ve staré dobré sestavě. Od hangáru zrovna na skládačce přijížděl pilot a mechanik pan Š., zběsile zvonil a vykřikoval "Zmrzlina! Jahodová! Zmrzlina! Feferonková!", což mě zaujalo natolik, že jsem to zavolal své přítelkyni. "Doufám, že tentokrát nepoletíš," řekla mi a to ještě neslyšela Khalila, který se vyptával, co se bude vzadu ve čtyřmístném Metasokolu servírovat -jestli bude menu jako v turistické nebo byznys třídě- a hlavně neznala rok výroby dotyčného letounu. On je totiž strašlivě starý, zázrak, že létá. Podle kruhové metodiky, kterou jsem tu popisoval už před časem, se létalo málem půldruhé hodiny. Po Martinovi ani slechu. Nikde v širším okolí svého bývalého hnízda určitě nebyl. Předběžný závěr (s přípodotkem, že definitivního závěru se asi nikdy nedopracujeme): Martin už znovu nezahnízdil a potuloval se po Brdech a možná i Českém krasu. V této oblasti ho ale nic nedrželo, takže se přesunul někam jinam (což neznamená, že by se nemusel ještě vrátit). Čistě soukromě si myslím, že by se mohl zdržovat u Kolína, kde loni strávil pár týdnů po vyhnízdění a před odletem do Afriky. Miroslav Bobek
<<	>>