Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Sobota 3. října 1998, 10.30 Projel jsem Plzní a odbočil na rozvadovskou dálnici. Po chvíli jsem zastavil v místě, které mi popsal Franta, vytáhnul anténu a naladil kmitočet Jonášova pozemního vysílače. Z přijímače se ozvalo pískání, takže jsem přelezl svodidla a začal obhlížet okolí. Ačkoliv Jonáš nemohl být daleko, neviděl jsem ho. Popojel jsem o půl kilometru a znovu vystoupil. Jonáš stál na zatravněném okraji pole a odpočíval. Už v pátek jsme dostali zprávu, že Jonáš pořád zůstává u rozvadovské dálnice (ve čtvrtek ráno ho tam z lokomotivy viděl strojvůdce). Začali jsme proto znovu řešit otázku, jestli to je normální a co dělat dál. Přišel mi dokonce mail, jehož pisatel navrhoval, abychom Jonáše chytili a dali do zoo. Je to těžká věc. Nejsem schopen říct, co je normální u člověka, natož u čápa. Nemyslím, že by bylo až tak pozdě a Jonáš se mi zdál v pořádku (připomínal mi Viktora, kterého jsme před třemi lety sledovali v Maďarsku; choval se úplně stejně). Ale i kdyby pozdě bylo, chytání Jonáše v otevřeném terénu by bylo spojeno s dost velkým rizikem poranění. Konečně je tu otázka, zda a kdy zasáhnout do přirozeného běhu věcí. Ještě týden to necháme být. -mb-
<<	>>