Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Návštěva u Otakara (pátek 27. srpna 1999) Letí mláďata společně? Rozhodli jsme se, že to zjistíme a včera večer vyrazili do Německa. Dnes ve 2:40 jsme u Penzingu (vesnice západně od Mnichova) zachytili signál Otakarova pozemního vysílače; byl jen co by kamenem dohodil od místa, kde ho včera ráno zaznamenaly satelity. Samozřejmě jsme okamžitě přeladili na kmitočty dalších mláďat, ale Otakar byl u Penzingu sám… (Ještě v noci jsme pak jeli na poslední souřadnice Václava z dopoledne 25. srpna, ale nenašli jsme ho.) Od svítání až do odpoledne jsme pak Otakara sledovali. Nejenže nebyl ve společnosti svých sourozenců, ale neměl vůbec žádnou čapí společnost. Procházel se v zamokřených polí, kde stály velké kaluže vody, a chvílemi se pokoušel lovit skokany nebo hraboše, možná občas také sebral slimáka, kterých je v těchto polích nepočítaně. Nad hlavou mu přitom s ohlušujícím hřmotem přeletovala těžká dopravní letadla, vrtulníky a tu a tam i nějaká stíhačka - nedaleko je velká vojenská základna. Otakara to ovšem nevyvádělo z míry. Vyplašil ho až ohař, se kterým přišel místní myslivec. Mláďata tedy nejsou spolu; určitě ne všechna. Jestli spolu byla, třeba až do včerejška, se nedozvíme. Pořád jsem ale přesvědčen, že podobnost jejich letových tras nemohla být náhodná. -mb-
<<	>>