Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Sledujeme Václava (neděle 29. srpna 1999) Pohled na mapu mě skoro vyděsil. Václav měl být v kopcovitém, vlastně spíš hornatém, terénu. To bude něco! Ve tři ráno jsme složili mapu, sjeli ze silnice a po lesních cestách pokračovali podle GPS. Kupodivu jsme se dostali asi na tři kilometry k posledním Václavovým souřadnicím a vzápětí zaslechli signál jeho pozemního vysílače. To byl ale teprve začátek. Signál se ozýval ze směru, kde byl prudký sráz. Snad dvě hodiny jsme jezdili po kopcích a údolími až se nám konečně u Deggingenu zdálo, že jsme od Václava nanejvýš pár set metrů. Hodili jsme na zem spacáky a chvíli si zdřímli. Ráno jsme dál poslouchali. Zdálo se, že signál se nemění a že přichází ze vsi. Špatné znamení. Postupně jsem se smiřoval s tím, že vysílač najdeme někde ve stodole. Všechno dobře dopadlo. Po dalším dlouhém hledání (signál se od svahů odrážel neuvěřitelně matoucím způsobem) jsme šli podél pstruhového potoka u Reisenbachu. Displej přijímače pulsoval silnými signály. Rozhrnul jsem křoví a z deseti metrů uviděl Václava, sedícího na větvi nad potokem. I on byl sám, společnost mu dělaly jen volavky. -mb-
<<	>>