 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Vzpomínky na Afriku: Opeření obyvatelé a návštěvníci západní Afriky
Vzpomínky
na Afriku: Lidé
(6) Manželka maghamského prefekta. Jižní Mauritánie. (7) Kočovníci z Kiffy přihnali k maliské hranici svá stáda uprostřed ramadánu. Nejcennější velbloudy si cení na 150 tisíc ouguiya, tedy asi 30 tisíc korun. Jižní Mauritánie. (8) Bylinkář z Guineje má za sebou plátno a na něm vyobrazené symboly nejrůznějších chorob. Vlastně nejenom chorob - nabízí i byliny, které posílí La Force, tedy mužnou sílu. Východní Senegal. (9) Žena z vesničky Yatelo. Pestré tkaniny jsou jediným přepychem, který si vesničanky dopřávají. Západní Mali. -mb-, fotografie -kb- Vzpomínky
na Afriku: Zimoviště černých čápů
Vzpomínky na
Afriku: Silvestr v Kayes
  
  
Poslední přiblížení (Saint Louis, úterý 4. ledna 2000 večer)
Do Djoudje přilétá z Evropy zimovat i několik čápů černých, což byl hlavní důvod, proč jsme se tam dnes vypravili. Jak nám řekl senegalský ochránce přírody Indéga Bíndia, letos na území parku zimuje pravděpodobně dvanáct čápů černých. Pokud je tento odhad správný, viděli jsme jich přesně polovinu. Čtyři jsme pozorovali za letu a dva jsme zastihli u louže vody nedaleko od jižního okraje jezera Grand Lac. (Asi i letící čápi se ale jen přesunovali od jednoho "jezírka" ke druhému.) Bylo by určitě zajímavé věnovat se čápům v Djoudji přinejmenším stejně podrobně jako Dominice & spol. u Maghamy, ale to už bude úkol pro někoho jiného nebo pro některou z příštích zim. Naše cesta za černými čápy zítra končí.
Ještě odtud, ze západní Afriky, chceme poděkovat všem, kdo nám pomohli. Našim sponzorům, partnerům, příznivcům a spolupracovníkům. Jmenovitě děkujeme dvěma lidem, kteří zajišťovali naše spojení se světem: Magdaléně Pilné a VolvoXovi.
V následujících týdnech se budeme věnovat zpracovávání našich poznámek a obrazové dokumentace. Na těchto internetových stránkách se tak budou postupně objevovat nové zápisy, fotografie a videozáznamy. Končí jedna cesta, nikoli naše snažení.
 Město v koloniálním stylu (Saint Louis, pondělí 3. ledna 2000 večer)
Saint Louis je známý koloniální architekturou z minulého století. První pocit: domy se železnými balkóny a vzdušnými atrii jsou sice hezké (a zchátralé), ale jejich hlavní pozoruhodnost spočívá v tom, že stojí v Africe; ve Středomoří by si jich člověk -pokud zrovna není architekt- nejpíš nevšiml. Po pár hodinách ovšem začnete vnímat esprit někdejší koloniální metropole. Nejsilněji asi v hotelu La Poste, který připomíná doby, kdy piloti letecké pošty (mezi nimi i Saint Exupéry) odvážně překonávali Saharu. Navíc tu stále zůstává mnoho Evropanů, kteří vlastní nejen hotely, cestovní kanceláře a půjčovny aut, ale třeba i obyčejnou samoobsluhu, kde inkasují u pokladny. Z toho plyne další efekt: Saint Louis je pro turisty mnohem pohodlnější a přívětivější než jiná africká města. Nelze pominout ani úchvatný pohled na stovky velkých rybářských pirog na pláži, ani fakt, že Saint Louis je ideálním východiskem k výletům do národních parků a do buše.
Důvody proč se vydat do Saint Louis se zkrátka najdou celkem snadno.
David ve společnosti dalších černých čápů (Praha, 3. ledna 2000)
Na zpáteční cestě (Saint Louis, neděle 2. ledna 2000 večer)
Ahmad teď s naší mauritánskou Toyotou jede Saharou k Nouakchottu. Když všechno dobře půjde, dojede k nám zítra odpoledne. S wolofským řidičem Diawarem, který nás vezl do Mali, jsme se rozloučili bez nejmenší lítosti: mezi nejhorší řidiče, jaké jsme kdy zažili, jsme ho zařadili poté, co v chladiči došla voda a Diawar -místo, aby vodu doplnil- chladič jen polil a pak chtěl pokračovat v cestě. Ahmad je naproti v našem pomyslném žebříčku na špici. Konkurovat by mu mohl jen Solomon, který nás vozil v Etiopii, a Ismail, s nímž jsme cestovali po Čadu. Ahmad byl až do dnešního rána v Sivé, na mauritánské straně řeky naproti Matamu, a marně čekal na naše pokyny. Protože v Sivé ani nikde poblíž není telefon, byli jsme domluveni tak, že zavoláme senegalské policii do Matamu, která buď pošle Ahmadovi písemný vzkaz kdy a kde nás má čekat, anebo dá vědět vysílačkou mauritánským policistům v Sivé a ti všechno vyřídí Ahmadovi. Bohužel už první článek spojové trasy zklamal: policii do Matamu nebylo možné se dovolat, a tak naše pokyny musel Ahmadovi osobně vyřídit Khalil, který se za ním ráno přeplavil do Mauritánie. Zítřek tedy strávíme v Saint Louis, což by nemuselo být úplně nezajímavé. Saint Louis založili Francouzi roku 1659, až do roku 1958 byl hlavním městem Senegalu (a Mauritánie). Evropská čtvrť je součástí světového kulturního dědictví.
Pozítří se pak vydáme do národního parku Djoudj, kde -kromě jiného- také zimují černí čápi.
Silvestr (Kayes, sobota 1. ledna 2000 ráno)
V prašném Kayes, kde se ve vzduchu nestále vznáší pach tlejících ryb, jsme se ubytovali v Hotelu du Rail. Pamatuje lepší časy a včerejší oslavy Silvestra byly jen jejich matnou připomínkou. Před devátou se do hotelu začala sjíždět místní smetánka, v restauraci se podávalo několik chodů a v zahradě burácela reprodukovaná hudba. Nic moc. Slavilo se i na jiných místech města, ale celkově se nám zdálo, že místní lidé magický zlom letopočtu příliš neprožívají. Mládež ve svátečním oblečení korzovala po hlavní třídě; někde se ještě krátce před půlnocí pracovalo - jako v krejčovské manufaktuře u hlavního tržiště, kde pod jednoduchými přístřešky vyšívaly na starých singrovkách desítky krejčích. Muslimská většina zkrátka letošního Silvestra vnímala jako jeden z mnoha svátků, kterému není nutné přikládat až takovou důležitost. V Kayes jsme se poprvé během naší cesty setkali s křestanskou komunitou. Na noční bohoslužbu v jazyce bambara, kterou doprovázel zpěv a chvílemi i dunění afrických bubnů, asi nikdy nezapomeneme...
Zvuková ukázka 1 Zvuková ukázka 2 Zvuková ukázka 3 Zvuková ukázka 4
Ztracený svět (buš jihozápadně od Kayes, čtvrtek 30. prosince 1999 večer)
Jestliže jsem tu předevčírem psal, že je tu "kopcovitý až horský terén", nebylo to úplně přesné. Nedaleko odtud se sice vypínají vrcholky přesahující tisícimetrovou výšku, ale krajina má ze všeho nejvíc stupňovitý charakter - mírně zvlněný terén se náhle láme do prudkého srázu a o padesát nebo sto metrů výš je opět rovina. Místy je vypálená buš, po které se jde nádherně, ale většinou je nutné se prodírat křovisky a akáciemi, procházet vysokou travou anebo šplhat po velkých balvanech. Třináct kilometrů se tak pořádně protáhne; nemluvě o tom, že teploty se pohybují kolem 30 až 35 stupňů - a že nezbývá, než na zádech nést alespoň šest litrů vody a k tomu další vybavení. (Po takovém výletu se pak těžko píše na Internet, který je vzdálenější než hvězdy na obloze.) Buš na západě Mali má i své půvaby. Jakoby přímo ze spálené země vyrůstají velké žluté květy. Nad okolní krajinou se tyčí palmy. Akácie mají jemně nazelenalou kůru. Staleté stromy, jejichž kmeny mají až čtyři metry v průměru, pamatují snad ještě Říši Mali. Mezi kameny běhají smrtníci a po obloze přeletují tokové, leskoptve a papoušci. Z trávy občas vyrazí tlupa divokých prasat. Na větvích se kolébají hnízda snovačů... A hlavně je tu liduprázdno. Za dva dny jsme neviděli jediného člověka a jen jednou jsme narazili na stopy lidské přítomnosti. V této vyprahlé krajině jsme včera odpoledne našli Kryštofa. Byl u marigotu na souřadnicích, které nám z Toulouse přišly předevčírem. Proč se 20. prosince přestěhoval právě do míst, kde jsou dvě velké louže a kde mu společnost dělá podle všeho jediný další čáp a pár kladivoušů, je pro nás záhada (o interpretaci se začneme pokoušet až po návratu domů). V každém případě odpoledne byl Kryštof u marigotu, nocovat přeletěl pár set metrů na jihozápad a ráno byl i se svým "společníkem" opět u marigotu. Je obtížné říci, jestli je v této oblasti podobných marigotů víc. Podle dalších satelitních lokalizací jsme našli pouze jeden, kde byl Kryštof před pár dny. Zjevně ho musel opustit - v korytě zbývalo už snad jenom pár set litrů vody.
Na shledanou po Silvestru, který strávíme (snad) v Kayes. Všem našim čtenářům a příznivcům přejeme všechno nejlepší do roku 2000.
Našli Kryštofa (14.249N 11.785W, středa 29. prosince podvečer) - ih -
Jde do tuhého (buš jihozápadně od Kayes, úterý 28. prosince 1999 večer)
Zítra ráno se k němu pokusíme dostat pěšky, přespíme v terénu a do našeho tábořiště se vrátíme pozítří večer.
Jsme v Mali (Kayes, úterý 28. prosince 1999 ráno)
Na senegalském území jsme se po delší době svezli po asfaltové silnici a pozdě večer překročili hranici do Mali. Od hranice až do Kayes vede děravá pista, kde jsme zničili první pneumatiku. Náš řidič teď shání náhradní (pro jistotu hned dvě) a pak se pokusíme dostat blíž ke Kryštofovi. Bude to ale hodně drsné, pravděpodobnost úspěchu velmi nízká.
Cesta do Khabou (Maghama, pondělí 27. prosince 1999 ráno)
Vzdušnou čarou je z Magmamy do Khabou zhruba sto kilometrů; na překonání téhle vzdálenosti jsme ale potřebovali víc než pět hodin. Většinu cesty se jede po sotva znatelných stopách, které v buši zanechala sporadicky projíždějící auta a hlavně vozíky vesničanů tažené koníky nebo osly. Často je nutné přejíždět vyschlá (nebo skoro vyschlá) koryta přítoků Senegalu. Zkrátka projet se dá jen terénním autem - i to jsme ale v noci složitě vyprošťovali. Krajina, kde pobýval Kryštof, je posetá kamenitými pahorky, mezi nimiž rostou kromě akácií a křovisek i krásné baobaby. Protože je sušší než u Maghamy, žije v ní o poznání méně usedlých pastevců a zemědělců; ze severu sem ale přicházejí kočovníci se stády dobytka a velbloudů. Potkali jsme je i u marigotu, kde pravděpodobně ještě před pár dny lovil Kryštof.
Přesto, že u Khabou už je jen málo vody, nějací čápi tam -na rozdíl od Kryštofa- ještě zůstali: čtyři nám přeletěli nad hlavami, když jsme kvůli fotografování vystoupali na jeden z pahorků.
Pozítří odjíždíme za Kryštofem (Maghama, sobota 25. prosince 1999 v noci)
Dlouho jsme váhali, zda tuhle cestu podniknout a teprve včera jsme se definitivně rozhodli, že ano. Při pohledu na mapu by se zdálo logické jet Mauritánií na severovýchod do Kankossy a odtamdud se vydat na jih do Mali (základní údaje). Když jsme se o tom zmínili před naším řidičem Ahmadem, chytil se za hlavu. Při hranicích obou států je země nikoho, kde zahalení ozbrojenci přepadají a kradou auta. Tyto informace nám potvrdil i maghamský prefekt, tedy jsme je vzali vážně. V pondělí se na pirogách přeplavíme přes řeku do senegalského Matamu. Tam už by nás mělo čekat druhé auto, kterým pojedeme do Mali přes Senegal. Je to komplikovaný podnik a pochopitelně není jisté, jestli vyjde. Nemáme ale na výběr: cesta přes Nouakchott a přes Rosso by nás stála příliš mnoho času.
Držte nám palce!
Výlet do buše (Maghama, sobota 25. prosince 1999 v noci)
Už cestou jsme kromě místních pastevců potkávali i kočovníky, kteří sem svá stáda dobytka a velbloudů přihnali teprve v minulých týdnech a dnech (zvuková ukázka z napájení velbloudů). Jejich přítomnost znamená nejen to, že je v buši daleko rušněji, ale především vyvolává mnohem větší tlak na zdroje vody. A vody tu den za dnem ubývá... Na místech, kam ukazovalo nejvíc satelitních lokalizací, ovšem žádní kočovníci nebyli; ticho rušily jen výstražné hlasy místních čejek (zvuková ukázka). Přesto jsme žádné čápy nezastihli...
Zdá se, že se nejen Dominika, ale celé hejno přestěhovalo k Jezírku. Proč? Možná proto, že na původním zimovišti už nebylo dost potravy. V marigotu, který je na fotografii, bylo jen pár drobných rybek a několik desítek žab. Možná se čápi přesunuli proto, že jim vadil ruch ve vzdálenějším okolí, kam se nicméně také možná létali krmit (odpočívat, koupat se, spát). Možná ale změnili své stanoviště z úplně jiného důvodu, který nám uniká...
Štědrý den (Maghama, pátek 24. prosince 1999 v noci)
V Maghamě jsme prožili kuriózní Štědrý den. Navštívili jsme imáma Mohammeda, u kterého právě probíhalo předčítání koránu ženám (zvuková ukázka). Mohammed nejprve přečetl súru v arabštině a "ma'amun" ji pak zopakoval v místním jazyce. Vzápětí jsme šli na páteční bohoslužby, kterých se smějí účastnit jen muži, a po západu Slunce ještě na modlitbu (zvuková ukázka). Celý rok se zbožní muslimové modlí pětkrát denně a jen během ramadánu přidávají modlitbu šestou, které jsme na Štědrý večer byli účastni.
Poté jsme se ještě zastavili u prefekta a až pozdě v noci si udělali štědrovečerní večeři...
Jak žijeme my (15.40N 12.91W, čtvrtek 23. prosince 1999 večer)
Tábor máme v porostu akácií, který připomíná udržovaný park. O kousek dál začínají pole a plochy vyschlého bahna z doby záplav, a když se zvedne vítr "getme" (a ten se zvedá každý den), začne nám do všech věcí a zařízení pronikat prach. Současně ale tenhle vítr také zmírňuje horko... Teploty tu přes den dosahují 35 stupňů. Občas se na nás zajde podívat místní pastevec ověšený amulety, ale arabsky umí jen pár slov, takže jsme se toho od něj moc nedověděli. Největší problém je tu s vodou. Pro pitnou balenou vodu jezdí Khalil s Ahmadem do Maghamy, užitková voda je o něco blíž, ale není jí zdaleka dostatek. K nejbližší sprše jsou odtud čtyři hodiny cesty autem. Zásoby potravin z Dakaru se tenčí a v Maghamě se dá koupit jen sterilovaná zelenina, zaprášený chleba, Nescafé, rýže, čaj, různé druhy sušenek a konzervy sardinek, které ovšem byly vyrobeny v roce 1996. Samozřejmě, jako všude, se tu prodává Coca Cola, cigarety a nejrůznější cetky a krémy a prášky. Nesmím zapomenout na skopové, které si koupil Ahmad a které teď visí za mnou na stromě.
Celé dny trávíme monitorováním čápů, fotografováním a natáčením. Večer píšeme, dobíjíme zdroje všech našich zařízení a posíláme zprávy. Před pár dny jsme vyfotografovali Ahmada, přetáhli obrázek do počítače, ukázali mu ho a řekli, že za dvě minuty bude v Praze a odtud po Internetu přístupný na celém světě. Ahmad, který se poctivě modlí, tedy předpokládám, že je docela zbožný, se na nás vážně podíval a řekl: "Je ještě Bůh?"
Jak žije Dominika (15.40N 12.91W, čtvrtek 23. prosince 1999 večer)
Dominika nocovala na pahýlu stromu u velké louže vody asi dva kilometry od Jezírka. Jsme si téměř jisti, že v těch místech přenocovalo nanejvýš několik čápů; určitě ne celé hejno. Ráno ostatně Dominika přeletěla do blízkosti našeho tábora, kde se posadila na suchý strom - a byla sama. Sotva o hodinu později jsme ji zaměřili v marigotu (říčním korytě se zbytky vody), kde se ve společnosti dalších tří černých čápů krmila.
Kromě Dominiky se pochopitelně snažíme alespoň vizuálně registrovat také pohyby dalších čápů, a tak se teď můžeme pokusit o doplnění a upřesnění toho, co jsme psali v minulých dnech: Zdá se, že čápi se po západu Slunce rozptýlí po krajině a nocují na stromech. Ráno sletí k první vodě, kde se začnou krmit. Pak posedávají na stromech a znovu se krmí. Postupně se na různých místech utvoří větší či menší skupinky, které se kolem desáté přesunou k Jezírku. Když čápi nejsou rušeni (jako dnes), vydrží tam až do večera; odpočívají a spí, probírají si peří, koupou se, tu a tam loví. Se soumrakem přeletí na pole a odtud se rozletí na svá nocoviště.
Ráj černých čápů (15.40N 12.91W, středa 22. prosince v poledne)
Snažíme se zjistit, jaký je tu denní režim čápů. Ukázalo se, že se nezdržují jen u Jezírka, kde jsme je viděli poprvé. Včera ráno a odpoledne a znovu dnes ráno přicházel signál Dominičina vysílače od západu. Včera odpoledne jsme v tomto směru našli ve vzdálenosti necelých dvou kilometrů další zdroj vody - a na břehu stála Dominika s dalšími zhruba 30 černými čápy. Zdá se, že hejno, které čítá asi 70 čápů, se občas rozdělí do dvou či více skupin. Během dne k tomu asi dochází tehdy, když na okolních polích pracují zemědělci (pokud se jen přijde napít stádo ovcí a koz, čápi se rychle vrátí). Ranní výskyt čápů u tohoto druhého zdroje vody patrně souvisí s lovem potravy. Kde mají čápi svá hlavní loviště ještě nevíme. Nejprve jsme si mysleli, že se krmí na Jezírku. Příležitostně asi ano, ale hlavní loviště to určitě není. Dominika (a stejné to bude i s ostatními čápy) sem přilétá až kolem desáté, a pak jen postává, nebo se koupe. Ranní návštěvy čápů u druhého zdroje vody naznačují, že ono hlavní loviště by mohlo být zde. Jenže: Dominika se tu dnes ráno zastavila jen na skok, jinak byla neznámo kde. Ani s nocováním to nebude tak jednoduché, jak se zdálo. Před západem Slunce se sice čápi shromáždí v řadě na poli u Jezírka, ale když jsme včera po setmění ověřovali, kde je Dominika, ukázalo se, že daleko na východě. Až za tmy se čápi museli společně přesunout, anebo jednotlivě rozletět po krajině. Občas tu vidíme suchý strom nebo pouhý pahýl kmene, který je celý bílý od trusu. Možná, že jsou to čapí nocoviště. Nezdá se, že by tu čápům hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí. Pokud pomineme psy vesničanů, žádné šelmy ani větší dravci se v této oblasti nevyskytují. Lidé ptáky neloví ani kvůli jídlu, ani pro zábavu. Čápům navíc nahrává to, že Jezírko je obrostlé keři a akáciemi a že je v něm spousta zarostlých ostrůvků, tudíž je naprosto nepřehledné. Čápi o každém vetřelci vědí dlouho předtím, než by se k nim mohl přiblížit. Konečně to nejpodstatnější: sedmdesátičlenné hejno své okolí uhlídá mnohem lépe, než malá skupinka nebo dokonce osamocený jedinec. Ostatně se nám zdá, že než se vyplašené hejno vrátí na Jezírko, vyšle nejprve zvědy.
Zatím si nejsme jisti, jaké je zastoupení dospělých a mladých ptáků. Když čápi stojí na poli, nejde věk rozlišit - jsou velmi daleko a navíc se část ptáků překrývá. Za letu je zas vidíme příliš krátce. Snažíme se tedy počítat zastoupení starých a mladých ptáků v menších skupinách, ale k definitivním číslům asi dojdeme až doma, kde naše pozorování zkonfrontujeme s fotografiemi a videozáznamy.
Rozhodujeme se, jak postupovat po Vánocích. Kryštof se z mauritánsko-maliské hranice vydal do vnitrozemí Mali, a i když by bylo zajímavé prozkoumat místa, kde se zdržoval mnoho týdnů, i místa, kde je teď, čapí ráj bude moc těžké opustit.
Mezi Pulary (15.40N 12.91W, úterý 21. prosince večer)
Podobně jako Tembel, i vesnice v okolí našeho nynějšího tábora jsou téměř výhradně obydleny příslušníky černošského kmene Pular (Fula, Peul)." Máme dojem, že podobně jako na ostatní černochy se na ně "praví Mauritánci" dívají skrz prsty. Oproti době před deseti lety je to ale neuvěřitelný pokrok: tehdy docházelo k násilnému vysidlování černochů do Senegalu a Mali (a naopak Maurů ze Senegalu do Mauritánie). Pularové se živí jak pěstováním kukuřice a sorgha (a daších plodin), tak pastevectvím. Pokud žijí u řeky, věnují se pochopitelně i lovu ryb. Po záplavách je prý letos, díky Bohu, ryb víc než dost. V Tembelu vedl Khalil dlouhý rozhovor s jeho starostou Hárúnem Ndayem. Zde je jeho stručný obsah: Hárúnovi je 34 let a funkci starosty zdědil už před šesti lety po svém otci. Obnáší to především jednání s úřady. Třeba i se sousedním starostou jako předevčírem - sousední ves zadržela dobytek jednoho z obyvatel Tembelu, prý kvůli škodě způsobené na poli.
Hárún má dvě ženy a čtyři děti, ale kdyby měl dost peněz, pořídil by si čtyři ženy a dvacet dětí. Sám Hárún "do školy nikdy nechodil, ale četl korán". Dvě z jeho dětí ještě nedorostly do školního věku. Nejstarší dcera je naopak na školní výuku moc stará (v Tembelu byla škola zřízena teprve před dvěma lety), a tak do školy chodí jen starší syn. Hárún věří, že ho jednou pošle na univerzitu. Je přesvědčen, že "i kdyby se stal ministrem, do Tembelu se jednou vrátí".
Desítky a desítky černých čápů (15.40N 12.91W, pondělí 20. prosince večer)
Včera jsem psal, že s Dominikou je snad padesát černých čápů. Ve skutečnosti jich asi bude ještě víc; v každém případě jsou u "jezírka" nejpočetnějším ptačím druhem. Jinak se tu zdržují už jen pisily, africké čejky, drobní bahňáci, které jsme zatím neurčili, a dva druhy volavek. Během dne čápi postávali podél vody a ve vodě. Odpoledne přihnali pularští pastevci svá stáda. Čápi se zvedli, rozptýlili do okolí - a po chvíli se zase vrátili. Nezdá se, že by je tu pastevectví nějak omezovalo. Limitní bude spíš dostupnost potravy. V jezírku určitě zůstala po záplavách spousta ryb, ale je otázka, za jak dlouho je možná šedesát, možná sedmdesát čápů spotřebuje. Asi to však bude dřív, než jezírko vyschne. Teď večer se čápi usadili na poli, kde budou nocovat. Stále si zachovávají velkou únikovou vzdálenost, takže se k nim i při největší opatrnosti lze přiblížit sotva na 150 metrů.
Zítra se pokusíme zjistit, jaké je zastoupení dospělých a mladých ptáků; zatím se nám zdá, že je to půl na půl.
Dominika má společnost (Tembel, neděle 19. prosince večer)
Byli jsme ještě šest kilometrů od cílového bodu, když cesta skončila. Ahmad prozkoumal rozpraskanou půdu a prohlásil, že si na ni můžeme troufnout vjet naší Toyotou. Zhruba po třech kilometrech jsme zachytili silný signál a o pár minut později jsme zastavili u jezírka, kde postávalo patnact čápů... Ne patnáct, ale snad padesát! Dominika nás zavedla na největší zimoviště černých čápů, jaké jsme kdy viděli. PS: Čápy se nám podařilo natočit i nafotografovat dlouhými teleobjektivy. K digitálnímu fotoaparátu bohužel teleobjektiv nemáme. Snad se nám k čápům podaří víc přiblížit v příštích dnech.
U břehů Senegalu (Tembel, sobota 18. prosince večer) Právě přijíždí starosta Tembelu; tak nevím, co zvládnu napsat... Ráno jsme vyjeli z Kaédi a podél Senegalu se po pistách přiblížili k Maghamě. Tam jsme naladili kmitočet Dominičina pozemního vysílače. Asi po třech kilometrech se mi zdálo, že jsem zaslechl signál. Zastavili jsme a Honza zkusil směrovou anténu. Dominika je tady!
Khalil s Ahmadem a starostou si vyjasňují, jak se v hasanské arabštině nazývají jednotlivé typy krajiny. Ta je tu poměrně různorodá. Místy je vidět jezírka, která od doby záplav nestačila vyschnout. Pole, na kterých se pěstuje rýže, kukuřice, proso a další plodiny, střídá řídký porost stromů, hlavně akácií, a křovisek, tu a tam je "les" a jinde naopak pustina, ze které vítr zvedá oblaka prachu a písku. Po starostovi přišel ještě místní učitel. Říká, že kousek odtud viděl čápy a ptá se, jestli je možné, že by měli kroužky. Ukazuji Ahmadovi, aby mi nalil další sklenku čaje a jdu se zapojit do konverzace.
Zítra se budeme věnovat nejen pátrání po Dominice, ale vůbec po černých čápech, a začneme dokumentovat jejich život na zimovišti.
Z Nouakchottu jsme jeli několik hodin mezi saharskými písečnými dunami k jihovýchodu, v těchto chvílích už jsme nedaleko řeky Senegalu. Dnes přenocujeme v Kaédi a zítra bychom měli dojet do bezprostřední blízkosti Dominiky. Může se stát -když budeme mít štěstí-, že její pozemní vysílač zaslechneme po pár hodinách hledání, ovšem může se stát i to, že po ní budeme pátrat mnoho dní (a nakonec třeba přeletí jinam).
Všechno zatím klape, jediný problém jsme měli s Iridiem, které jednou málem a jednou úplně vypadlo při rozhlasových živých vstupech. Nicméně se zdá, že celý problém vyřeší umístění antény na střechu auta.
Zdá se, že až dojedeme do Noakchottu (hlavního města Mauritánie) moc času mít nebudeme. Alespoň to nejdůležitější tedy napíšu hned, v autě. Dnes ráno jsme najatým peugeotem odjeli z Dakaru do Rossa. Tam nás, přesně jak slíbil, čekal Mini Abderrahman, kterého Khalil kontaktoval už z Prahy (zrovna jsem se dohadovali, kde jsme na něj vzali telefon, a shodli jsme se, že nejspíš na Internetu). Mini neztrácel čas. Nejen, že nechal Toyotu, kterou teď jedeme Mauritánií, převézt na senegalskou stranu řeky, ale hlavně na obou stranách podplatil celníky, takže přechod z jedné země do druhé se odehrál bez nejmenších problémů a velmi rychle. Původně jsme z Rossa chtěli jet rovnou na východ k Maghamě, kde je Dominika, ale cesty jsou údajně po letošních záplavách stále ve velmi špatném stavu. Je tedy lepší jet oklikou přes Nouakchott. Khalil se právě pokouší Minimu vysvětlit, jaký je smysl naší mise. Zatím se dostal k předvedení techniky, k debatě o čápech - a k tomu, že nám Mini nabídl dát na cestu Kalašnikov. Prý kdybychom chtěli na lov.
Další informace přineseme v sobotním Meteoru.
Prodavač pohlednic, který má svůj krámek rozbalený u naší ambasády, je zbožný muslim. Poznáte to na první pohled: od modlení, kdy se hlavou dotýká země, se mu na čele udělala výrazná skvrna. Bezpochyby teď světí ramadán. Během dne nejí a nepije, ale hlavně se ke každému snaží chovat co možná nejslušněji a nejlaskavěji. V Senegalu vyznává islám víc než 90 procent populace; ramadánu se přizpůsobily například i úřední hodiny bank. Zdaleka ne každý je ve víře stejně pevný jako onen prodavač; přesto se nám zdá, že je tady opravdu o poznání lepší atmosféra než v jiných částech roku.
Křesťanů žijí v Senegalu údajně jen asi 2 procenta. V centru tu a tam potkáte prodavače, který nese plastikový smrček a je ověnčený pestrobarevnými řetězy. Jinak tu Vánoce vlastně už nic nepřipomíná. Pokud ovšem nebudeme počítat pohlednici, kterou nabízí muslimský prodavač u ambasády: je na ní vánočně ozdobený baobab.
První den v Africe (Dakar, úterý 14. prosince večer)
Znovu jsme dnes probírali, jak se nejlépe dostat na zimoviště našich čápů. Máme dvě možnosti. Za prvé: Najmout si senegalské auto, přiblížit se Senegalem k cílové oblasti, pak auto odstavit a na piroze se přes hraniční řeku (Senegal) přeplavit do Mauritánie. Na podobný kousek sebou ale máme příliš mnoho materiálu. Navíc bychom byli v Mauritánii odkázáni na auto a hlavně řidiče, které jsme nikdy neviděli (a kdoví, jestli by se nám vůbec podařilo zařídit, aby na nás na smluveném místě v Mauritánii řidič s autem opravdu čekal). Za druhé: Jet do Rossa, tam si ještě na senegalské straně prohlédnout mauritánské auto a promluvit s řidičem, pak na přívozu přejet řeku, standardně projít celnicí a k čapím zimovištím dojet Mauritánií. Problém je jednak s celní kontrolou, kde se může stát ledacos, jednak se sjízdností cest na jihu Mauritánie.
Při rozhodování je navíc nutné vzít v úvahu vztahy Senegalců a Mauritánců, ale to by bylo na samostatnou kapitolu. Důležité je, že ve čtvrtek začneme postupovat podle druhé varianty, tedy vyrazíme do Rossa. Pokud se tu v pátek neobjeví další zápis, zvolili jsme špatně.
-mb-
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
