Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu. Pod dohledem družic se letos na cestu do Afriky vydali čtyři čápi černí: Kristýna, Jakub, Tereza a Martin Neděle 5. října 1997, 11:00 hodin Od včerejšího odpoledne zachytily družice NOAA signály všech čtyř čápů, přesto jsou zatím k dispozici jen souřadnice Jakuba a Terezy. Jakub byl dnes ráno v Golanských výšinách (33° 6´ s.š., 35° 46´ v.d.), od čtvrtečního večera tedy postoupil o 340 kilometrů. Možná se v této oblasti pár dnů zdrží; Zuzana, kterou jsme sledovali loni a předloni, to alespoň dělala. Willem Van den Bossche (belgický ornitolog, do Izraele jezdí za čápy rok co rok) byl nadšením bez sebe, když se díky Zuzaně dověděl o dosud neznámé čapí zastávce, kterou vzápětí začal zkoumat. Jestli se ale vydá i za Jakubem, je otázka. Vůbec je zajímavé, jak často se naši čápi zastavují na nejrůznějších hranicích, dokonce se zdá, že čím žhavější hranice to jsou, tím líp. Má to jistou logiku: nikdo je tam neruší a nacházejí poměrně zachovalou přírodu. O něčem podobném se ostatně přesvědčili i Japonci, když v mapovali tah vzácných asijských jeřábů, kteří našli velkou zálibu v demilitarizované zóně na Korejském poloostrově. Tereza včera pokračovala, i když už volněji, ve své cestě Španělskem. Večer se zastavila severně od Malagy (37° 10´ s.š., 4° 44´ z.d.). Nedá se vyloučit, že ještě dnes by mohla přeletět do Afriky; pravděpodobnější se teď ovšem jeví začátek příštího týdne. Miroslav Bobek
<<	>>