Rok co rok opouštějí milióny tažných ptáků svá hnízdiště a odlétají na jih. Ptačí tah je jedním z nejzajímavějších přírodních jevů; přestože ho ale vědci zkoumají více než sto let, stále o něm víme překvapivě málo. Teprve v poslední době nám moderní technika umožňuje sledovat ho téměř v přímém přenosu.

Středa 8. dubna 1998

Kristýna se ztratila. Doufám, že jen dočasně, otázka ovšem je, jak dlouho bude tahle dočasnost trvat.

Včera večer byl František Pojer v Brdech. Nenašel ani Kristýnu, ani Jakuba. Dnes nastupuje na zhruba desetihodinovou směnu Jarda Šimek, takže zítra ráno by mohlo být jasněji.

Dějí se to podivné věci. Nejen, že jsme minulý týden Kristýnu ani jednou nezaznamenali u jejího loňského hnízda, ale teď už není (resp. včera nebyla) ani v jeho širším okolí. Asi se opravdu potlouká po Brdech a čeká na Jakuba. Nebo shání jiného samce. Nebo už ho má a třeba s ním právě začíná hnízdit na místě, o kterém nevíme. Anebo odletěla či brzo odletí hledat štěstí někam úplně jinam, což by z našeho pohledu byla úplná tragédie. Kristýnin satelitní vysílač už nefunguje a pokud by se vzdálila na víc než padesát kilometrů (to je pro ni co by kamenem dohodil, při dobré termice slabá hodinka), ani letadlem bychom ji už nikdy nenašli; leda snad, že by se do akce zapojila armáda posílená jednotkami NATO.

O záhadách kolem Martina jsem tu psal a povídal jsem o nich i v pondělním Dobrém jitru. S Frantou Pojerem jsme pak začali polemizovat, jestli by všechno nemohlo být úplně jinak. Celá věc se má tak, že Franta loni objevil čápa s kroužkem 61T (=Martin), krmícího u Dobříše mláďata. Pro Frantu (a pak i pro nás) to bylo veliké překvapení, protože Martina osobně kroužkoval coby malé čápě v Lánské oboře v roce 95. Důležitá tu není ani prezidentská obora, ani fakt, že se Franta s Martinem už znali, ale jen a pouze letopočet 1995. Všude se totiž píše a všichni si myslí, že černí čápi dospívají ve třech letech - a najednou tu byl Martin, který se staral o mláďata už ve věku dvou let! Pak se u hnízda objevil ještě třetí čáp (ometali se tam tedy sameček Martin, matka čápat Tereza a pan/paní X) a bylo nasnadě uvažovat o nedospělém Martinovi jako helperovi.

Že černí čápi dospívají ve třech letech se sice všude píše a (skoro) všichni si to myslí, ale je to jen domněnka, která vychází z paralely s čápem bílým, tedy úplně jiným druhem, a z pozorování v zajetí. Když se půjdete podívat do zoo, snadno poznáte matně zbarvené jednoroční čápy. Docela dobře poznáte i dvouleté ptáky, kteří také ještě nejsou úplně vybarvení. Jenže jsou tu dvě potíže, kterými argumentuje Franta. Potíž první: Martin byl už ve dvou letech nerozlišitelný od dospělého jedince. Potíž druhá: volně žijící čápi odletí do Afriky, kde mají delší den, spoustu slunce, vyšší teploty a koneckonců i jinou potravu než v Tróji. Ergo by mohli -především díky tomu, že jsou vystaveni daleko vyšší intenzitě světla- opravdu dospívat už ve dvou letech.

Vrtá mi to v hlavě, takže si neodpustím trochu fantazírování; pro jistotu ovšem budu psát v podmiňovacím způsobu. Pokud by pobyt v tropech opravdu přispíval k tomu, že by čápi rychleji dospívali, byl by pro ně evidentně velmi výhodný. Čili: Nemohl by i tohle být jeden z důvodů (i když určitě ne ten nejdůležitější), proč čápi (a samozřejmě nejen oni) létají do Afriky?

<< >>


Africká odysea - projekt
Českého rozhlasu 2 - PRAHA

Texty: Miroslav Bobek, František Pojer
Fotografie: Khalil Baalbaki a archív Africké odyseje
Grafika: Tom Vild
Webmaster: Lenka Hampapová
Připraveno za podpory společnosti Internet Servis.

Africkaodysea@internet.cz